
Přátelství je pro mě velmi důležité. Dává mi sílu. Ve školce jsem měl svého prvního dobrého kamaráda. Vždycky jsme vyhledávali nějaké problémy se čtvrťáky. Mysleli jsme si, že to je extrémně cool. I když jsme byli menší než ti kluci, pokaždé jsme je porazili. Bohužel se ale můj kamarád přestěhoval jinam, to bylo smutné. Už jsme se od té doby neviděli, ale byl můj nejlepší kámoš. Bill a já jsme byli "klíčníci", protože naši oba rodiče pracovali. To znamená, že jsme byli doma sami nebo u našich prarodičů. Ale když ani to nebylo možné, tak jsme museli jít do družiny. Naprosto jsem to tam nesnášel. Zaprvé jsme si nerozuměli s ostatními dětmi a zadruhé to jídlo bylo nechutné. Zatřetí jsme si tam museli dělat domácí úkoly. Když jsme je dodělali, tak jsme si mohli jít ven hrát. Vždycky se tam ale něco dělo s holkami, když jste tam něco hráli: okamžitě se pak do vás zamilovali. To začali taky milostné dopisy. Vždycky tam stálo: Můžeme se setkat v rouře? Ano, ne, možná. Byla to taková roura, kterou se dalo procházet, každý se tam chodil líbat. Myslím, že to bylo cool! Ale potom školka začala stát za nic. Pořád jsem musel dělat ty hloupé puzzle, které jsem nevěděl, jak mám udělat. A když jsem měl jít do školy, tak jsem byl šťastný. Stále si pamatuji, co jsem měl v tašce. Nebylo tam jenom sladké, ale taky věci do první třídy, jako knížky, tužky a další školní věci. Byl jsem z toho tak šťastný a cítil jsem se v ten den, jako kdybych vyrostl. Kdybych ale věděl, že to tam bude tak příšerné, jako ve školce, tak bych tam nikdy nešel. Od druhého dne jsem tam všechno nenáviděl. Nesměli jsme spolu mluvit o hodinách, ale s tím jsme samozřejmě nesouhlasili. Naše učitelka byla nesnesitelná. Nesnášela mě a Billa od začátku. Samozřejmě, že jsme se tam nechtěli vracet, ale máme to vyžadovala. Nikdy jsem ale nenechal, aby mě to porazilo a stejně tak moje máme. Kromě školy nebyla máma tak přísná. Vždy jsem s ní měl skvělý vztah. Vždycky mě a Billovi pomohla, když jsme měli problémy. Mohli jsme dělat vlastní návrhy, protože díky tomu teď taky vím, co mám rád a nemám. To, co naprosto miluji jsou špagety od mojí babičky. Je ta nejlepší kuchařka a dělá vynikající omáčku. Pokoušel jsem se to taky udělat, ale neumím to. Myslím, že to musí být její speciální pánví. Pro to jsme chodili k babičce hned po škole na jídlo. Bydlela vedle školy v Magdeburgu. Můj děda byl můj vzor. Aby mě měl více rád, tak jsem chodil i na karate. Ale tak nějak jsem po nějaké době zjistil, že ten sport nemám moc rád. Nejdřív jsem myslel, že bude zklamaný, ale bylo to naprosto v pohodě. Po čtvrté třídě jsme se odstěhovali do vesnice. Tam se nás ve škole snažili kluci ve škole děsit, protože jsme dostávali milostné dopisy. Ale neuspěli a já stále dostávám milostné dopisy.










