Can I make you happy

19. března 2009 v 15:08 | DuCkLiNg |  Twc - jednodílovky

Vznáším se vzduchem, lehce se špičkami bot dotýkám té bezbarvé hmoty pode mnou… Jako bych levitoval asi padesát metrů nad tmavým hustým lesem… ale já se opravdu vznáším…
Je tma. Zataženo, pouze na nebi svítí pár malých hvězd, a i ty jsou bledé…
"Tome, počkej!!!" Někdo na mě křičí. Poplašeně jsem se zastavil. Vyšší něž moje postava za mnou běží, ale rozpoznávám pouze obrysy…


Ten hlas jsem znal. Byl mi povědomý, byl něžný a teplý jako toho nebližšího člověka.
Zastavil jsem se a omámeně sledoval tu postavu, která ke mně přiběhla na vzdálenost asi pěti metrů.
Jako bych věděl, kdo to je. Přesto však to hlavní - tvář - zůstávala v oparu nevědomosti a mlhy.
"Proč utíkáš?" Zeptala se ona osoba, a přesto že byl její hlas tichý, naplnil mě celého.
"Nevím… děsíš mě…" Kdo je to? Čí je ten hlas?
"To mě mrzí." Sklopila hlavu.

Otevři oči,
A konečně se rozhlédni-
Kdo myslíš, že se ztrácí ve tvé moci?
Myslí na tebe, dnem i nocí,
Trápí se bolestí bez nemoci?
Sténá tvé jméno, hladí si duši-
Kdykoli myslí na tvoje oči?
Neví co dál, jako vždy když si hrál,
Rychlý tvůj dotek zaznamenal, vždy když se smál?

Tahle slova byla všude okolo mě, naplňovala okolí, přesto jako by však vycházela z nitra té osoby, která stála naproti mně, přestože neřekla ani slovo…
Zavrtěl jsem hlavou. Nevím…

Světlo se ztrácí ve tmě, stojím na kraji propasti
Nevydržím už dál, bez jiné radosti

"Nedělej to…" Ty zvláštní verše mi pronikaly do mysli, ovládaly mě tak, až jsem zoufale vykřikl: "Kdo jsi?"

Nenech mě jít, já chci ještě žít,
Však bez tebe ten život můj, nemá žádnou cenu,
Prosím, udělej změnu!!!
Prosím tě!!!

Ta slova se mi zabodávala do těla, do kůže jako horké, ostré dýky, narážela do mě, vytahovala se ven a zase znova mě mučila, byla to bolest nad bolest a já ji nemohl ovládat…

"Kdo sakra jsi?" Vykřikl jsem znovu.
"Proč tě nevidím? Proč se skrýváš?" Mluvilo ze mě zoufalství, nevěděl jsem, co dělat…

Prosím… přemýšlej o tom…
Ztrácí se, padá dolů…
V záchvatu čirého zoufalství natáhnu ruce a zachytím jí… ovšem snaží se vyprostit, a mě konečně osvítí…
Světlo ze tmy vyplyne…
"NE!" Můj výkřik po celém okolí.
"Nedělej to, prosím… vždyť já, já tě… miluju…" Šeptám. Ale slyší mě, tím jsem si jist. Nechá se vytáhnout nahoru.
Nech své sny plynout, vždyť ony tě nesou,
Třeba i modré z nebe ti snesou,
Však sen není realita…
"Prosím… ať tohle není sen…"
Zvednu hlavu. Stojí blízko u mě. A já jeho tvář už vidím… usmívá se….
"Není to sen."
"Ještě že tak…"

autor: Nicy
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama